V posledních letech veškeré moje hubnoucí pokusy končily podobně: snažila jsem se jíst co nejmíň, vynechávat takové dietní rouhání jako namazat si chleba máslem (a  když, tak jen tak tenounce, že tam není skoro cítit), a paradoxně čím víc jsem se omezovala  a čím menší porce jsem si nakládala, tím víc jsem přibírala. (Možná to pravda mělo nějakou souvislost s tím, že menší porce se konaly každý den tak do čtyř hodin a pak hlad udělal své a večer už se dalo mluvit leda tak o bodové dietě ve stylu "co vidím, to zbodnu").

Poté, co jsem se trošku informovala, co a jak, zjišťuji, že hubnutí nejen že neznamená jíst jako vrabec, ale někdy je tomu docela naopak. V pátek jsem třeba měla k obědu květák jako mozeček (mimochodem podle receptu STOBu) a povolená porce byla tak velká, že mi skoro přepadávala z talíře.  Pro jistotu jsem si přepočítala, jestli toho má být opravdu čtvrt kila, a vážně mělo.  

Uznávám, že část toho je tak trošku psychologický podvod - můj velký problém vždycky byl a je u jídla dělat ještě něco jiného, hlavně číst nebo surfovat po netu. Ne že by se mi dařilo zrovna tohle odbourat na sto procent, ale když už se zadaří a já vnímám, co jím, tak mám pocitově dojem, že toho sním daleko víc (já vím, stará známá poučka o pomalém jedení a zpožděném signálu, který žaludek vysílá mozku, ale něco jiného je to teoreticky vědět a něco úplně jiného to dělat v praxi). Taky když si nakrájím plátek celozrnného chleba na osm dílů, tak je jasné, že osm chlebíčků (byť miniaturních) je vždycky víc než jeden. Aspoň tedy můj mozek se na to většinou nechá ukecat.

Musím říct, že na dietě ve stylu modelek - ráno sním srdíčko salátu a celý den budu naříkat, jak jsem se přejedla - neshledávám vůbec nic atraktivního, ale možnost beztrestně sníst poměrně velké množství docela dobře poživatelného, ba někdy až chutného jídla mě baví.  Když je možné hubnutí pojmout v podstatě jako žranici, tak jdu do toho! Přesně v duchu hesla "člověk musí pořádně jíst, aby tělo mělo sílu se obezitě bránit".